„Ztratila ses - a nevíš kdy.“

Rána jsou pro tebe, čím dál tím horší.

Otevíráš oči a první myšlenka není vděčnost, ale tíha. Jako by ti někdo v noci položil cihly na hruď. Sotva vstáváš. Tělo aspoň nějak funguje, ale duše zůstává ležet. V práci nebo ve škole se směješ, reaguješ, ale uvnitř jsi ticho... prázdná.

Každý den je stejný. Ale přitom mnohem horší.

Vracíš se domů a jediné, co chceš, je zavřít se v koupelně. Napustit si vanu. Smýt ze sebe celý den. První hodiny, kdy jsi doma, jsou snesitelné. Možná i útulné. Ale jakmile se blíží večer, přichází to. Úzkost. Vědomí, že za pár hodin bude zase ráno a vše začne od znova. A to tě dusí.

Tak moc tě to dusí.

Noci se staly tvým tichým útěkem. Ne proto, že by byly krásné, ale protože rána tě děsí víc. A pak jednou ráno ani nedokážeš vstát vůbec. Jen ležíš a představuješ si, co by se stalo, kdyby si pro jednou neudělala to, co je ti říkáno, že „MUSÍŠ“. Cítíš bezmoc, která přechází v nic. K takovému otupění. Žádná radost. Žádný smutek. Jen divná prázdnota, co se mísí s úzkostí a nutností vstát. Bezmocí se z toho koloběhu dostat pryč.

A tak, ti nezbývá nic jiného než to překousnout a jít.

Znova a znova. Každé ráno.

A tak jdeš. Ale uvnitř tebe se už něco zlomila. 

Možná to byla maličkost, která tě vyčerpala. Možná jsi to byla ty, kdo si přestal klást otázky. Kdo se přestal ptát: „Jak mi je?“. A přitom víš, že kdyby ses na chvílí zastavila a řekla to nahlas - zhroutíš se.

Ale víš co?

To, že tohle čteš, znamená, že jsi nezmizela celá. Jsi tady. Sice bezmocná, zoufalá, unavená, ale jsi tady. A to se počítá.

Tohle vše, má také cestu ven.

Ne hned. Ne skokem. Ale krokem.

Pomalu. Jemně. S pokorou. 

Jsi tady. A to stačí.